Jedna má kamarádka mi tenkrát v zasněžené zimě říkala: "Tsy jo, ty máš teda času... to nemáš co dělat?"
Chichi, no mám - přeci cestičky z mých šlápot, když je sníh.
Minulé roky jsem místo hrabla používala k udělání cestičky od dveří k brance svoje bufínky. Dělala jsem ťápoty, jednu vedle druhý směrem vpřed a zase zpátky, dokud ta cestička nevypadala tak perfektně, jakoby tudy projela malá rolbička.
Byla jsem tím tak moc uspokojená, že jsem takovéhle cestičky dělala i celou rejničkou mezi domy, k silnici anebo v lese. A moc mě bavilo, že tyhle precizní cestičky někde končily a nepokračovaly dál a představovala jsem si, co si o nich asi pomyslí někdo, kdo tudy půjde.
A jednou tudy šla má sousedka a cestou domů se u mě stavila a mezi řečí pověděla: "Tsy jo, nepotkalas v lese takové nějaké jednostopé vozidlo?"
A to mi ke štěstí stačilo.
Protože dělat cestičky svým soustředěným pohybem ve sněhu, je něco ták meditativního, že nemáte chuť dělat něco jinýho!
No, vždyť já pořád říkám, že není nic důležitějšího, než to, co právě děláš.
A co ty, jak se umíš zmeditovat ty?
Comments